Jak jsme jeli pro dvě lamy

Některá zvířata si člověk vybere.

Prohlédne si nabídky, přečte si všechno o jejich chovu, připraví výběh, spočítá náklady a pak se rozhodne. Rozumně, klidně a s pocitem, že má všechno pod kontrolou.

A potom jsou zvířata, která si vyberou člověka.

Přijdou do jeho života ve chvíli, kdy je vůbec nehledá. Bez přípravy, bez varování a většinou také bez jakéhokoliv rozumného plánu.

Tchoř se k nám dostal přesně tím druhým způsobem.

Ten den jsem přitom dostala docela jednoduchý úkol. Měla jsem zajet k paní do Čech a přivézt dvě lamy.

Jen dvě lamy.

Když jsme ráno vyjížděli, byla jsem přesvědčená, že vím, pro co jedeme. Na farmě už jsme několik zvířat měli, ale všechno bylo pořád na začátku. Každý výběh, každý přístřešek i každý nový obyvatel byl tehdy součástí něčeho, co jsem ještě neuměla přesně pojmenovat.

Nebyl to úplně sen, protože sny bývají čisté a dokonalé.

Tohle bylo spíš tušení.

Pocit, že by mohlo vzniknout místo, kde budou mít svůj prostor zvířata, která se k nám nějakým způsobem dostanou, a děti, které mezi nimi možná najdou něco, co jim jinde chybí.

Tehdy jsem ale o podobných věcech ještě tolik nepřemýšlela. Jela jsem prostě pro lamy.

Cesta byla dlouhá a krajina za oknem se pomalu měnila. Čím dál jsme byli od domova, tím víc jsem byla zvědavá. Lamy pro mě byly stále trochu tajemné. Znala jsem jejich vzhled, četla jsem o jejich povaze, ale skutečnost bývá vždycky jiná než několik vět na internetu.

Paní nás přivítala na místě, kde bylo zvířat víc, než jsem čekala. Všude se něco ozývalo, šustilo, pohybovalo nebo nás pozorovalo z bezpečné vzdálenosti.

Začala nám o lamách vyprávět.

Mluvila o tom, že jsou citlivé, opatrné a že si člověka nepustí k tělu jen proto, že se rozhodl je vlastnit. Vysvětlila nám, že pokud se samečci od mládí ručně nedokrmují a nezvykají si na lidskou blízkost, může být pozdější socializace velmi obtížná.

Pak nám ukázala čtyři dvouleté samce.

Stáli kousek od sebe, ale přesto působili jako jeden celek. Čtyři dlouhé krky, čtyři páry pozorných očí a osm uší, které přesně věděly o každém našem pohybu.

Byli nesocializovaní.

Jinými slovy: o naši společnost vůbec nestáli.

Přesto mě jeden z nich okamžitě zaujal. Byl hnědý a díval se na mě tak soustředěně, až jsem měla zvláštní pocit, že se neprohlížím já jeho, ale on mě.

Nebyl nejklidnější. Nebyl nejdůvěřivější. Vlastně neudělal vůbec nic, čím by člověka přesvědčil, že právě on je dobrá volba.

Jen tam stál.

A díval se.

„Tenhle,“ řekla jsem.

Nevím, jestli jsem ho vybrala já. Dodnes si tím nejsem úplně jistá.

Paní nám podala ohlávku, trochu krmení a oznámila, že si musí na chvíli odskočit.

„Zkuste mu ji nasadit,“ řekla, jako by šlo o úplně běžnou věc.

Pak odešla.

Zůstali jsme tam s ohlávkou, krmením a čtyřmi lamami, které nám svým výrazem dávaly jasně najevo, že lidé bývají přeceňováni.

V té době jsem už pracovala s koňmi pomocí pozitivního posilování. Naučila jsem se, že někdy není potřeba zvíře přemáhat. Stačí mu dát čas, možnost volby a důvod, proč se k člověku přiblížit.

Nasypala jsem trochu krmení do dlaně.

Hnědý samec se díval.

Nejdříve přišel jen o malý krok blíž. Potom o další. Každý jeho pohyb byl pomalý a promyšlený. Jako by předem počítal všechny možné cesty k útěku.

Dostal odměnu za to, že zůstal.

Pak za to, že se podíval na ohlávku.

Potom za to, že ji očichal.

V jednu chvíli se jí dotkl čumákem a rychle ucukl, jako by se právě dopustil něčeho nerozumného. Nechala jsem ho odejít. Za chvíli se vrátil sám.

Nespěchala jsem.

A on postupně přestal čekat, že ho budu nutit.

Ohlávka se mu dotkla nosu. Potom tváře. Pak se pomalu dostala přes jeho hlavu.

Když jsem zapnula poslední přezku, stál tam, přežvykoval a vypadal, že vůbec netuší, jak se to celé stalo.

Možná právě v tom okamžiku jsem pochopila něco, co se mi později na farmě mnohokrát potvrdilo.

Důvěra často nevzniká ve velkých chvílích.

Vzniká v těch malých, téměř neviditelných. Když člověk netlačí. Když chvíli počká. Když dovolí zvířeti udělat poslední krok samo.

Původně jsme měli odvézt dva samce. Po rozhovoru s paní mi ale začalo docházet, že jeden nesocializovaný lamák bude pro začátek možná dostatečně velké dobrodružství.

Rozhodla jsem se tedy, že koupíme jen jednoho.

Bylo to rozumné rozhodnutí.

A jak se později ukázalo, také poslední rozumné rozhodnutí toho dne.

Moje sestra totiž věděla, že paní prodává také klokany.

Zná mě dlouho. Ví, že když se ocitnu mezi zvířaty, ztrácím schopnost uvažovat stejným způsobem jako ostatní lidé. Zatímco někdo vidí další starost, krmení, veterináře a nový výběh, já většinou vidím oči, které se na mě podívají, a život, který by mohl patřit k tomu našemu.

Proto mi ještě před cestou důrazně řekla:

„Klokana domů nepřivezeš.“

Slíbila jsem jí to.

A svůj slib jsem dodržela.

Klokana jsem skutečně nepřivezla.

Když se paní vrátila, chtěla nám ukázat ještě další zvířata. Prošli jsme kolem ubikací a ona nám nejdřív ukázala lemury.

Byli krásní, rychlí a pozorovali nás s nedůvěřivou zvědavostí. Chvíli jsem se na ně dívala, ale pořád jsem měla v hlavě lamáka, cestu domů a všechny věci, které bude potřeba zařídit.

Pak jsme došli k tchořům.

Vlezla jsem dovnitř.

Dodnes nevím, jestli to byla chyba, nebo přesně to, co se ten den mělo stát.

Byli menší, než jsem čekala. Pohybovali se zvláštním, pružným způsobem, jako by jejich těla neměla kosti. Všude strkali čumáky, lezli po sobě, mizeli v domečcích a znovu se objevovali úplně jinde.

Jeden z nich se ke mně přiblížil.

Nebyl krásný tak, jak bývají krásná ušlechtilá zvířata. Neměl majestátní postoj ani pronikavý pohled hnědého lamáka. Byl drzý, zvědavý a působil, jako by už předem věděl, že se kolem něj bude všechno točit.

Podíval se na mě.

A já v tu chvíli věděla, že je zle.

Člověk někdy pozná okamžik, ve kterém by měl odejít. Zavřít dveře, poděkovat a vrátit se k původnímu plánu.

Já jsem neodešla.

„Jednoho si vezmu,“ řekla jsem.

Ta věta ze mě vyšla dřív, než ji stačil rozum zastavit.

O několik minut později už bylo rozhodnuto.

Domů jsme tedy vezli jednoho hnědého lamáka a jednoho tchoře.

Dvě lamy nikde.

Po cestě jsem sestře napsala zprávu.

„Neodolala jsem. Vezeme ještě jedno zvířátko.“

Nenapsala jsem jaké.

Existují zprávy, které je lepší dávkovat pomalu.

Sestra přijela téměř okamžitě po našem návratu. Znala mě natolik dobře, že věděla, že pod označením „jedno zvířátko“ se může skrývat téměř cokoliv.

Když tchoře uviděla, zůstala chvíli stát.

Dívala se na něj.

Potom na mě.

Pak znovu na něj.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se.

Nebyla to otázka člověka, který očekává rozumnou odpověď. Spíš poslední pokus zjistit, jestli se v celé situaci nějaká rozumná odpověď vůbec nachází.

„Bude s námi jezdit do školek,“ řekla jsem.

Řekla jsem to tak jistě, jako bych měla připravený přesný plán výcviku, vhodnou ubikaci, zkušenosti s tchoři i několik let praxe.

Neměla jsem nic z toho.

Měla jsem jen tchoře.

Sestra se zamračila.

„A jak si to představuješ?“

„Ochočíme ho.“

Mezi námi nastalo ticho.

Tchoř mezitím zkoumal všechno kolem sebe a vypadal jako jediný tvor na místě, který nemá nejmenší pochybnost, že se rozhodlo správně.

„Dobře,“ řekla sestra nakonec. „Ale budeš ho mít na starosti.“

V jejím hlase byla nechuť, obava i zvědavost. Přesně v tomto pořadí.

Přikývla jsem.

Postavili jsme voliéru. Dali jsme do ní domeček, písek, kamínky a několik starých pařezů. Snažili jsme se vytvořit mu místo, kde by se cítil bezpečně a zároveň měl co objevovat.

Zpočátku jsme nevěděli, co od něj čekat.

A on nejspíš nevěděl, co čekat od nás.

Učili jsme se navzájem.

On se učil, že lidská ruka nemusí znamenat nebezpečí. Že hlas může předcházet krmení. Že přepravka není konec světa. Že děti bývají hlučné, ale většinou mají dobré úmysly.

My jsme se učili, že tchoř se dokáže dostat téměř všude. Že zvědavost je u něj silnější než opatrnost. A že věta „tady určitě neproleze“ by se v jeho přítomnosti neměla nikdy vyslovovat nahlas.

Nebyla to proměna ze dne na den.

Byly v ní malé pokroky, drobné neúspěchy, pochybnosti i chvíle, kdy jsme si říkali, jestli jsme si nepřivezli zvíře, na které jednoduše nestačíme.

Ale čas plynul.

A z divokého tvora, kterého jsme koupili v jediném okamžiku nerozumu, se postupně stal člen farmy.

Uběhl rok.

Dnes je tchoř jedním z nejoblíbenějších zvířat, která s námi jezdí za dětmi. Ve školkách se k němu naklánějí s očima dokořán. Smějí se jeho pohybům, ptají se, kde spí, co jí a jestli kouše.

Některé děti se ho bojí dotknout.

Jiné by si ho nejraději odnesly domů.

A on mezi nimi prochází, očichává jejich ruce a vůbec netuší, že měl být původně jen neplánovaným spolucestujícím vedle jedné lamy.

Když se na něj dnes dívám, už mi nepřipadá, že jsme si ho tehdy koupili náhodou.

Možná jsme jen ještě nevěděli, proč k nám má přijít.

Na farmě se totiž často stává, že smysl některých rozhodnutí pochopíme až mnohem později. Nejprve přijde zvíře. Potom starosti, práce, pochybnosti a nové zkušenosti.

A teprve nakonec příběh.

Ten náš začal cestou pro dvě lamy.

Domů jsme přivezli jednu.

A tchoře, který nám připomněl, že ty nejkrásnější věci v životě se někdy nevejdou do původního plánu.